Především mám pořád ohromnou radost, že se to povedlo. Teď už je to na knize. Pupeční šňůra je přestřižená. Teď jen: zdalipak si tě v té daleké Americe někdo všimne, milá kniho . . . Alex říkal, že tam ještě žádný román ze současného Mongolska nemají, tak to zní nadějně . . .
Když jsme byli s Alexem před dvěma týdny propagovat knihu v Chicagu, prohlásil tam na univerzitě Andrew Wachtel z NWP: Američané, ti se dokáží namluvit o něčem, o čem ani nic pořádně nevědí, zatímco Evropané nedokážou pořádně hovořit ani o něčem, co velmi dobře znají. Řeč šla o akademicích, ale se spisovateli je to tuším podobné. Nebo alespoň se mnou. Co bych tak o téhle vlastní knize řekla? Že je to kus mého života? Nezajímavé. Pokus o portrét mongolské mentality? Hmm. Ale psaný Češkou? A Američané snad o jiných krajích nepíší? Že je to obraz postkomunistické země potýkající se s nešvary nově nabyté svobody podobně jako Česko devadesátých let? V jakési recenzi v německých novinách psali, že kniha je metaforou porevoluční východní Evropy. Že o Mongolsko v ní vlastně až tolik nejde. Občas to takhle lidem říkám - těm, co mají strach z Mongolska a víc než Střední Asie je zajímá stará dobrá Evropa a já se je snažím zlákat.
Ještě štěstí, že na čteních v New Yorku a Chicagu mělo tolik posluchačů připravené otázky a tak jsem nemusela z bezradnosti mlít páté přes deváté.
V Chicagu jsem byla poprvé. V New Yorku jsem žila déle než rok a kdysi jsem tam snad toužila zůstat napořád. Než jsem zjistila, že panikařím, když se mi čeština začíná ztrácet a já si sama pro sebe melu česky, abych nevyšla ze cviku. Bez češtiny jsem jako bez nohy. Takže žiji v Praze. Cestují moje knihy. Mávám jim přes oceán z komůrky bez oken, do níž se leze po žebříku, z bývalé fotokomory, kde právě pracuji na dalším románu.
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment